|
|
Novinky 26. 11. 2017. Naše Julietta, které jsme
říkali Eli, náhle zemřela. 30. 4. 2012. Nedovedete si představit, co nám ti naši lidi ve čtvrtek 26. dubna vyvedli! Z ničehož nic přerušili ranní idylku, pochytali nás – pravda, dalo jim to trochu práce – a nacpali nás do přepravek – i k tomu potřebovali značné úsilí. A pak nás, nastojte! Odnesli někam pryč. No kočky, neprotestovaly byste? To my ano. Zmítaly jsme se jako hadi ve snaze prorazit tou černou mřížkou. Ale bohužel, držela pevně. A pak nás strčili do něčeho zeleného na čtyřech kolech, na zadní sedadla, přimontovali naše přepravky bezpečnostními pásy a odvezli nás do Litoměřic. Páníček říkal, a|ť jsme klidné, že nás to nebude bolet, ale přece jen mu tak docela nevěříme. Ketty cestou sedmkrát mňoukla, jen Eli byla zaražená jako vidle do hnoje. Postupně nás tam hodili na váhu, zapsali si čísla 4,40 a 3,50, a pak laskavý doktor Vomáčka, který má mnohem lepší způsoby než páníček, odnesl Kettynku kamsi dozadu, zatímco Elinka musela chvíli čekat. Na nic si nepamatujeme. Probudily jsme se malátné a trochu opilé, a na bříšku nám vyholili čtvereček a udělali nám ošklivou jizvu. Ještě že máme chlupy, aspoň se za tu jizvu nebudeme muset stydět. Pak už jsme jen počkaly na páníčka, a on na nás nezapomněl. Po šesti hodinách byl konec tomu stresujícímu zážitku a už si nás zase vezly domů. Páníček později prohlásil, že byl velice překvapen naším stavem. Říkal, že naši předchůdci se po podobném zákroku sotva vybatolili z přepravky a chodili prý po bytě jako opilí a co chvíli se jim podlamovaly nožičky. Za to my jsme vystřelily z přepravky suverénně. Pak doktor nám doporučil, abychom neskákaly, takže se stalo, že jsme brzy byly na okně, na stole, a dokonce i na skříni, a vůbec nic nám v pohybu nepřekáželo, a páníček i panička jen lomili rukama nad tím, co to vyvádíme. Jen ta dietní strava, co nám dali… No fuj! Kočky, vypadalo to jako bláto, vonělo to nevábně a nedalo se to jíst. No ale prý nic jiného do rána nedostaneme, a tak jsme do sebe silou vůle nacpaly půl kapsičky. Pak už nám dali naše oblíbené granulky. Mňam mňam! A protože nám nic nechybí, tak musíme vymňoukat do světa, že ve veterinární klinice Live v Litoměřicích odvedli skvělou práci. 5. 2. 2012. Nejen na lidi, ale ani na Elinku není spolehnutí. Tak se musím dát do spaní já, Ketty, nejmladší v rodu. A že se za tu dobu stalo věcí, škoda hovořit. Především jsem měla narozeniny, ale skoro nikdo si na to ani nevzpomněl. Jen panička vyhotovila cedulku, a že bude fotografovat. No řekněte, komu by se líbilo, když na něj ze všech stran prší blesky jako na nějakou celebritu? Pravda, dali mi nějakou plyšovou ptačí potvoru, ale že by objednali ve Zverimexu ProPlan, to ne. A pak byli Vánoce. No kočky, my jsme ty lidi převezli! Oni si už dva měsíce předtím povídali, jak stromeček budou muset uzavřít do klece, aby byl v bezpečí, chystali se ho zavěsit do výšky, přivazovali ho provazy ke stěnám a k nábytku, abychom ho nepřevrátily, kupovali pancéřové ozdoby, aby ty staré vzácné skleněné neskončily v troskách, a co se nestal? Za celý ten měsíc, co ten stromeček v obýváku stál, jsme si ho ani nevšimly! Jen Eli si jednou čuchla k ozdobě, a protože to nebylo k jídlu a na hraní to bylo vysoko, tak jsme se dohodly, že toho necháme. Zato jsme svedly jiné neplechy. Především jsme poučily paničku, že závěs ve dveřích do komory se musí věšet pořádně, jinak že z něj uděláme hadr na podlahu. A stalo se! Prozkoumaly jsme každou novou krabici a pak jsme slavnostně obsadily žehlicí prkno! Paničce působí zvláštní trauma, když sedí u počítače a má jednu z nás pod nohama, těsně vedle koleček židle. No vážně, ona se bojí vstát! Ale pak nám lidi něco provedli. Nastrkali nás do přepravek a někam nás vezli. Zachovávaly jsme klid a důstojnost, přece v autě nebudeme mňoukat. A copak jsme psi, abychom se třásly před veterinářem? My chápeme důležitost očkování, na rozdíl od některých z lidí. Z toho má trauma páníček, protože se chystal napsat povídku o tom, jak umňoukané kočky jely na veterinu do Litoměřic, a zbyly mu jen prázdné stránky. Tam nás taky zvážili. No kočky, mně je kus. Vážím 4,5 kg, zatímco má nevlastní sestřička jen 3,25. Nu což. Ale ona už dospěla a tak se minulý týden hlasitě dožadovala kocoura. No to byl koncert, že by se heavymetalová kapela nestyděla za ten kravál. Lidi prohlásili, že dojde k radikálnímu zákroku. Ráda bych věděla, co to je, detaily nám neprozradili. Jo, a tady je odkaz na nové album. Tak to je všechno. Jdeme se teď trochu poprat, aby lidi taky věděli, že nás mají. 3. 10. 2011. Přidali jsme
alba Kočky
na konci léta a Kočky
na podzim. 3. 10. 2011. Na ty naše lidi vůbec není spolehnutí. Zanedbávají své základní povinnosti, a jednou z nich je pravidelně informovat ostatní kočky o tom, co se děje. Musím se toho ujmout sama. 15. října jsem totiž měla první narozeniny, a ty je třeba si pořádně užít. Především bych chtěla své první paničce z Lužinek poděkovat za hezké přání a docela ráda bych věděla, jak se vede mým pěti sourozencům, co mají stejné rodné číslo. Tady doma mi chtěli mí lidé přichystat překvapení, ale jsou to troubové, protože chtěli uspořádat show na stole. A dobře přitom vědí, že na tom stole, kde mě trápí různými medicinskými přípravky, jim jen tak pózovat nebudu. A tak jsme se museli přesunout do jiné místnosti, ale už mě tak naštvali, že jsem si řekla, že pózovat nebudu ani tam. Dali mi k narozeninám novou myš, no všechna čest, ale co je to platné, když ji ta potvora Ketty hned čmajzla a začala si s ní hrát. A představte si to, ona musela mít mezi předky nějakého mutanta, protože už je o půl kila těžší a někdy jde z pozice síly! Dokonce na mě vrčela, když jsem chtěla uplatnit své pochybné nároky. Počkej, mrcho, to ti brzy vrátím. Jinak lidem zpestřujeme život, jak se dá. Vůbec se nám nelíbí, když ráno dlouho spí. Ideální je vyskočit na postel a mňouknout asi tak 10 cm od ucha. To je pak veselo. Oni si dali do ložnice zasouvací dveře a myslí si, že zvítězili. Inteligentní kočka, a tou já jsem, se naučí chodit skrz; Ketty je trouba a neumí to. Taky doma vzbudilo velké veselí, když jsem si sedla na krabici s hračkami pro dvojčata. Oni tam mají nějakou trumpetu, a když se šikovně zmáčkne, tak páníček běhá po bytě a hledá, kde co hraje. A když už je oba pěkně vzbudíme, tak je nejvyšší čas jít si lehnout po té námaze. Nejzajímavější je koupelna a bublání vody. Lidi jsou bez sebe radostí, když jim asistujeme u sprchování. Páníček se jen diví, že neječím a nepitvořím se a neskáču, když mě občas zlije sprchou. Na to on je zvláště bezohledný, ale tvrdí, že přece nemůže vidět za sebe. Tak nám skončily zlaté časy, kdy jsme mohly celou noc rejdit na balkoně a diskutovat s bezdomovci. Teď je tam zima, že by tam ani jezevčíka nevyhnali! A Ketty je vůbec expert. Páníčkovi sežrala ještě nezaplacenou složenku a k mému potěšení taky ožrala roh cedulky k mým oslavám. Mně papír nechutná, radši mám jedovaté rostliny, takže musí být panička pořád ve střehu. Zdraví vás Julietta, co jí říkají Eli. 6. 9. 2011. Přidali jsme do galerie album Kočky v průběhu léta. Nějak nám vázne tvorba webových stránek, ale ono se toho moc neděje. Kočky zlobí, pravidelně nás budí od 2 hodin ráno a v 7 hodin už nedají pokoj, dokud nevstaneme. Pak zalehnou. Zdá se, že Eli už dorostla své maximální velikosti, má oči jako dva tenisáky, a taky začíná tloustnout. Ketty bude zřejmě větší, má oči jako dva oranžové tenisáky a ještě roste. Je taky o dva měsíce mladší. Už se tolik neperou, jenom asi 3x denně. Obě jsou to vodomilky, a tak asistují u mytí nádobí, sprchování i čištění zubů. Obzvláště je zajímá výpust ve vaně, odtamtud se ozývají zvuky, jako když tam haraší myš. Co je nejhorší – vůbec jim nevadí, když je člověk poleje. Normální kočka se bojí vody jako vegetarián masa, ale ty naše jsou asi nějaké nenormální. 5. 6. 2011. To lidé jsou ale nespolehliví! Musely jsme je doslova dokopat, aby zase něco zveřejnili. Od posledních novinek přibyly dvě fotogalerie, no aspoň to. Taky už nás dvakrát vážili, Eli má už 3,5 kg a Ketty zaostává ca o 200 g. Ale ty jejich názory, no jen si to poslechněte: „Z našich koťat se staly kočky. Jsou zvědavé jako koťata, a rvavé jako psi, ovšem jen když chtějí. Tak například včera jsme převlékali postele a obnažili jsme letiště. To bylo rejdiště, to si neumíte představit! A když panička převlékala nakonec povlaky, tak musely kočky do izolace, takovou z toho měly psinu. Balkon opanovaly dokonale. Celých 24 hodin musí být otevřený, jinak dojde k brutálnímu nátlaku, proti němuž jsou metoda českých odborů slabým odvarem z heřmánku. Eli obsadila nové křeslo, které jsme si pořídili, a nikdo jiný tram nesmí. O tom, že bychom se na balkon posadili my, lidé, nemůže být ani slechu. Ketty se naučila skákat na kuchyňskou linku, tak se těšíme na okamžik, kdy se splete a skočí na kamna. Velice ji zajímá dřez a veškeré činnosti, které se tam odehrávají. Tu a tam si hraje se špuntem, a cokoli je na lince, je v nebezpečí. Eli to smutně pozorovala, ale teď už se to naučila taky. Ale kuchyně je pro ni nezajímavá, Oblíbila si vanu a zejména odtokový otvor, kde vytrvale čichá a naslouchá. Před sprchováním je třeba kočku třikrát vyhodit z vany s jistotou, že se tam ihned zase vrátí. Když už není ve vaně, tak obsadí kobereček, aby člověk vylézající z vany neměl kam šlápnout a měl 90% jistotu úrazu. Cop známe běžné kočky, tak se vody bytostně štítí – ty naše ji milují. Nejsme si jisti, zda jsme nebyli oklamáni a zda nám při koupi náhodou nepodstrčili ondatry. No začínají nám ty potvory tloustnout, ale to je záležitost výkrmu, holky, nastanou kruté časy redukčních diet…“ 15. 4. 2011. Kočky, to to uteklo! Představte si, že dneska slavím 6 měsíců. Už jsem na světě půl roku, a tak jsem docela velká kočka! Jak velká? To nikdo neví, protože dnešním pokusem o zjištění mé hmotnosti se mí lidé úplně zesměšnili. Páníček má dlouhý šrám na levném předloktí, paničku jsem poznamenala na břiše a na ukazováku. Byt ve Štětí patří mně, i když na to mají možná Aileen a ti dva lidé jiný názor. Suverénně si diktuji, co se bude podávat k jídlu a kdy se tak bude činit. Dovedu se ozvat, a to se v dnešní době cení. S přítomností Aileen jsem se smířila, protože pořád lepší jedno kotě než dva lidi. Ale tu a tam se popereme, aby si to osoby nemyslely, že tady pořád vládne idylka. A vzájemná hygiena krku a hlavy, tedy míst, kam si samy nedosáhneme, taky není k zahození. Objevily jsme dokonalou skrýš, v obývacím pokoji v kanapi, tam je takový otvor v látkovém potahu a tam občas zalezeme. Panička tam má vzácné textilie, jako jsou závěsy, ubrusy a záclony, tak v těch si steleme. A neumíte si představit, co říká, když se tam, vevnitř začneme prát. Velice jsem si oblíbila páníčkovo lože. Neumím ani popsat, jak je šťasten, když si jde po obědě zdřímnout a nemá kam. Ráno se budíme kolem šesté hodiny a děláme takový virvál, že jsou hned všichni lidé vzhůru. Když máme jistotu, že už se všichni probudili, tak jdeme spát. Tak zatím nashle, vaše Julietta. 30. 3. 2011. Přidali jsme další fotografie do galerie. Zahrnují krmení dravé zvěře, rvačky, které jsou na denním pořádku, a novou zábavu našich kočiček; tou je tenis. 26. 3. 2011. Přidali jsme lepší fotografie na úvodní stránku. Doplnili jsme druhý rodokmen. Konečně jsme dali dohromady fotogalerii Aileen z jejího rodného domova. Rovněž jsme přidali fotografie rodičů Aileen. 21. 3. 2011. Je jaro a přidali jsme novou fotogalerii! 13. 3. 2011. Nedá se nic dělat, ale musím se do toho vložit. Slohové aktivity koček jsou silně matoucí a zvířátka snadno podléhají emocím, tak se věc podívejme z lidského hlediska. Od minulé soboty jsme se nevyspali; kočky ano. Chodíme jako stíny, kočky kypí zdravím. Jsou bujné jako koťata a jsou tu doma; my jsme tu na návštěvě. Ale musíme se o ně starat, to už je úděl. Tak jsme jim pořídili napáječku, mají doma malý vodopád. Pořídili jsme jim závěsné lehátko na topení, bohužel jen jedno, ale zatím se o ně nepopraly. Pokusili jsme se koťata zvážit. Vzhledem k tomu, že se v přepravkách chovaly jako splašený kůň, jsou výsledky jen přibližné. Julietta 1,9 kg, Aileen 1,8 kg. Taky bylo třeba vymyslet jména, protože jejich původní se nehodí na zavolání. Takže máme doma Eli a Ketty; původní Ajlí neprošlo, protože tu byla jistá zvuková podobnost. Rozhodli jsme, že se koťata nebudou prát. Skoro nás poslechla, rvou se asi jen desetkrát denně, ale jen dvakrát došlo na krev. Eli sekla Ketty do ocásku a Ketty drápla Eli do čenichu. Pravidlem jsou hromadné nájezdy odnikud nikam, kdy nejdříve běží kočka A a za ní kočka B. Vběhnou do úkrytu, po několika sekundách vyběhnou opět ven, ale v pořadí B a A. Střet obvykle začne tak, že Eli skočí na Ketty a začne jí olizovat ucho, což brzy přejde v propletenec kočičích těl se zajímavou zvukovou kulisou, kterou by člověk nejspíše čekal od pěti kocourů. Po počátečním oddělování už je necháváme nocovat v jedné místnosti a co se tam děje, přenecháváme na dohled Prozřetelnosti. Švédský stůl zahrnuje asi devět misek s nejrůznějšími pamlsky; musí být neustále plný. Nejzajímavějším rejdištěm je klávesnice počítače, obvykle tehdy, když je třeba zapsat něco důležitého. Velmi frekventované jsou klávesy Print Screen a Scroll Lock. A pak že není jasné, k čemu ta klávesa je… No, ale zvykejme si. Bude hůř. |
|
6. 3. 2011. Kočky, tady se toho stalo! Jsem z toho na větvi! V sobotu odpoledne se panička sebrala, někam si odjela a vrátila se zpátky s přepravkou. Když jsem se začal blíž zajímat o obsah, tak jsem tam našla cosi neuvěřitelně chlupatého a úžasně drzého, protože to vypadá jako kočka a začalo se to stěhovat do mého rajonu! Co je třeba udělat? Syčet, vrčet, a vetřelci vysvětlit, že tady vládnu já! Naštěstí se ten vetřelec, známý pod jménem Aileen Blue Horty ze Žerčic, projevil jako padavka. Po počátečních choutkách sahat na mé hračky se rychle stáhl a zmizel, a tak ho moji lidé občas vyšťourávali bambusovou tyčí z nejrůznějších škvír, do kterých se pořádná kočka nikdy nemůže ani vejít! Noc jsme prožily odděleně, já jsem vládla v bytě a Aileen zavřeli do ložnice. Doufám, že to tak bude pořád, pokud ji ovšem moji lidé nevrátí tam, odkud ji přivezli! No, v neděli večer ji ke mně zase pustili, tak jsme si tři hodiny užívaly, dokud jsem ji nezahnala do rohu, kde se neodvážila ani kviknout. Když se tak na to dívám, tak by se to dalo zařadit do kategorie britská modrá, ale určitě je nemanželského původu a trochu štrejchnutá nějakým siamákem! Fuj! Julietta 6. 3. 2011. Kočky, nějak moc se toho stalo. Moje paní P. v Žerčicích mě najednou strčila do modré plastikové krabice s mřížemi, ale tentokrát jsme nejeli ani do Lužinek, ani na očkování. Naopak, dvě zcela cizí osoby mě strčily do auta a jely se mnou asi hodinu do nějaké podivné obce jménem Štětí. A tam mě vypustili na plovoucí podlahu. No než jsem se rozkoukala, tak se přihnalo nějaké želvovinové tornádo pochybného původu, vrčelo to a syčelo, a začalo do mě strkat. No nedala jsem kůži lacino, ale když jsem z toho všeho byla tak vyjevená, že jsem se raději dala na ústup a hledala jsem noru, kam bych se mohla schovat. Bylo jich tam dost, ale tu a tam mě ta mrška vyčenichala a dala jak se patří najevo, že mě tu nevidí ráda! Noc jsem prožila s paničkou v ložnici, ale v neděli už jsem se odvážila nejen vrnět, ale i chodit po bytě, a tak jsem se rozhodla, že se nedám. Tři hodiny jsme se kočkovaly, bohužel k obveselení lidí. Pár ran jsem utržila, pár jsem jich taky rozdala, a ukázala jsem, že i já umím vrčet jako pes! Nakonec jsem toho měla dost, tak jsem zalezla za gauč a Julietta se oddávala klamnému pocit vítězství. Ale bylo to vítězství Pyrrhovo. Když se tak na to dívám, tak je Julietta ostudou našeho plemene, protože vůbec není modrá, ale máma ji asi měla s nějakým potulným kocourem z ulice! Aileen. 27. 2. 2011. Jak ten čas ubíhá, tak nějak zapomínám na Internet, a tak se za to omlouvám. Vím, kočky, že byste se rády dověděly, co je nového. Hlavní je, že rostu, sílím, jsem čím dál tím hezčí a mňoukání mi jde mnohem lépe. Domácnost už jsem zcela opanovala. Především jsem vyděsila oba servismany, když jsem k nim v noci lehla do postele. Páníček tvrdí, že jsem to udělala v sebevražedném úmyslu, vyděsil se a do rána nespal, aby mě nezalehl. Dvakrát mě odnesl na moje lože a vždycky jsem byla zpátky dřív než on. Tak jednoho večera zavřeli ty shrnovací dveře do ložnice, ale to netušili, co dovedu, protože jsem je prorazila vlastní hlavou. Pravda, zbytkem těla jsem uvízla, ale brzy to budu umět dokonale. Páníček má na stole několik plastikových dinosaurů. Teď mu pravidelně ubývají a mnohé figurky už se nikdy nedohledají. Taky jsem našla velkou plyšovou krysu, tak ji vláčím po bytě. S tím národem hlodavců je třeba nemilosrdně zatočit. Obvinění z rasismu a segregace neberu, tohle mi velí příroda! Aby se to dva lidi nenudili, tak jsem převrátila květináč a rozházela ponožky, čímž jsem naznačila, co ode mne v budoucnosti mohou očekávat. A prý se drbu za oušky, tak mě zase strčili do přepravky a odvezli do veterinární kliniky Live. Tu cestu autem nemám ráda, a tak, aby se neřeklo, polovinu cesty mňoukám, když jedeme domů, tak už zachovávám klid. Podívali se mi do oušek, našli zánět a nasadili recepturu. A prý mi taky tečou očička, tak k tomu přidali mastičku. Kapání do oušek docela dobře snáším, ale do očiček? No řekněte, kočky, kdo by si to nechal líbit? Ale vážím 1,6 kg, a to už je něco! Při kontrole jsem mňoukala stejně a s uspokojením jsem se dověděla, že už jsem se toho neduhu zbavila. Ale co je nejhoršího – přišla jsem o dlouhé vousy na pravé straně tváře. Vůbec nevím, kde jsem o ně přišla, snad v tom záchvatu drbání, nebo jsem se někde zadrhla. I pan doktor V. se divil! Ale už rostou. A ještě něco – panička mi shání sestřičku, ale nevím, jestli z toho budu nadšená… |
|
|
13. 2. 2011. To to letí. Dneska už jsem ve Štětí čtyři týdny! Za tu dobu došlo k jedné zásadní změně! Uživatelem bytu jsem já. K ruce mám dva asistenty pocházející z lidského rodu, které vedle sebe trpím a občas je využiji pro servisní činnosti. Bez mé účasti se zde nesmí odehrát vůbec nic! A těch zážitků! Však si to nechte vyprávět! Především jsem se jednou přecpala, a to tak, že jsem znečistila koberec. Když jsem to udělala dvakrát, asi to nebylo v pořádku. Protože se to těm lidem nelíbilo, tak mě přes mé protesty narvali do přepravky a odvezli mě do Litoměřic na veterinární kliniku Live. Tam jsem k potěše všech utekla z váhy a nechala všechny, ať si moji hmotnost odhadují. Na okamžik tam blikla hodnota 1 kg. Paní doktorka B. do mě nechala surově píchnout dvě injekce a pak doporučila dietu. Věděla jsem, že to panička dlouho nevydrží. Nemám ráda vodu! Aspoň v té podobě, v jaké mi ji předkládají, v nějaké plastikové zelené misce. Než se napiju, tak dělám obstrukce, namáčím si packu a olizuju ji. Když mě nikdo nevidí, tak piju normálně, ale ne moc, protože vodu mám ve vlhčených granulích a taky v mléce, která striktně vyžaduji. V noci spím jako slušná kočka na škrabadle ve své prohlubni, ale přes den se rozplácnu, kde e to hodí mně a kde se to nehodí lidem. Nevěřili byste, jak jedna kočka dokáže zabrat celé kanape. Páníčkovi asistuji na stole a běhám k jeho velké potěše po klávesnici. Koušu do elektrických kabelů, což mu působí zvláštní potěšení. Honím po podlaze myši a papírové kuličky. Mám tajné skrýše a s ironickým úšklebkem pozoruji lidi, když mě hledají. Do dneška nevědí, kam se schovávám. Vylezla jsem i na balkon, ale byla tam zima a nelíbilo se mi to. Ale řeknu vám, ještě že se dovedu ozvat! Jednou jsem se vydala na průzkum do takové zajímavé skříně a najednou zaklaply dveře. Panička sice tvrdí, že nevěděla o tom, že jsem vlezla mezi nádobí, ale to ji neomlouvá. Tak čau, další události zase za týden. Teď musím spát u páníčka vedle klávesnice a intenzivně vrnět, má to rád. |
|
|
30. 1. 2011. Tak už jsem dneska v nové domácnosti týden. Rostu a je se mnou veselo, aspoň si to myslím, když šlapu páníčkovi na klávesnici. To je můj ranní rituál. Když vstanu, vylezu na stůl, pozoruji ty záhadné obrazce na monitoru a občas chytám kurzor myši, a pak se projdu po klávesnici. Přitom úžasně předu. Taky mi působí velkou radost obsadit páníčkovi židli, když na chvíli odejde. S paničkou jsem se konečně domluvila, že nechci žádnou polopenzi, ale švédský stůl all inclusive. Musím se smát, když si vzpomenu na snahu těch ubohých lidiček mě zvážit. Napřed jsem třikrát utekla strejdovi Janovi z kuchyňské váhy, přičemž jsem dokázala převést elegantní skok ze stolu na podlahu. Váha ukázala 950 gramů, ale je to plus minus kilo. Pak mě panička vzala do náručí, že se se mnou zváží na lidské váze, ale kam si na mne přijde. Na zádech má zajímavý vzorek od mých drápků. Ložnici jsem si zřídila v nejvyšším patře škrabadla, je tam pěkná prohlubeň, do které se akorát tak vejdu. Ale co bude, až vyrostu? Pro mé obveselení je za oknem umístěna budka pro ptáky, velmi dobře tam vidím. Pravda, občas to ptactvo pozoruji z podlahy, ještě nevím, jestli nejsou nebezpeční. Ale páníček říká, že je to potrava, tak nevím. Já nejraději lovím papírové kuličky a malé myšky. Mám čtyři a přivádím paničku do transu, když věčně žádnou nemůžeme najít. Jo, a taky se koukněte na novou fotogalerii! |
|
|
23. 1. 2011. Včera večer
jsem objevila škrabadlo, takové velké monstrum o třech patrech opatřené
pelíškem a vyhlídkovou plošinou. Pochopila jsem, že je určeno pro mne, a
spala jsem tam celou noc. Kdyby to zařízení chtěl někdo odnést, tak by ho
musel vzít i se mnou. Moji lidé zkoušejí mou inteligenci a přenesli mi
jídelní misky do kuchyně. Pravda, málem jsem naletěla, ale něco podobného
zkusili naposledy! Máme malou oslavu – přesně před týdnem jsem opustila
Lužinky. Páníček je ošklivý, protože prohlásil, že jsem umňoukaná. Ale nějak
se kočka ozvat musí ne? Můj nový pán uposlechl příkazu, udělal novou
fotogalerii a vyvěsil ji na web. No konečně! 22. 1. 2011. Tak dneska
jsem v novém bytě už sedmý den. Nějak mi ta aklimatizace dělá potíže, stále
se něčeho bojím a moc neopouštím obývák. Pravda, včera jsem se osmělila a
půldruhé hodiny jsem proseděla pánovi na stole a dívala jsem se, co to tropí
na té klávesnici. Koupili mi ProPlan a ten mi chutná, ale další den jsem se
rozhodla, že mi chutnat nebude. Ale pak jsem si zase dala říct. Dávají mi
mlíčko, to já ráda. Ale s tvarohem u mě nepochodili, to byla přímo urážka!
Nejvíc mě těšilo, když se páníček musel koukat na hokej z jiného křesla. Tak
to má být, ne? Kdo je v tom bytě pánem? 20. 1. 2011. Začínám se
aklimatizovat. Páníček se původně vyjádřil, že jsem mlsná, tak mu to začínám
vyvracet. Pravda, všechno mi nejede. Už se přestávám lekat všeho, co se kde
šustne, a podrobně už jsem prozkoumala tři pokoje. Jako ložnici jsem si
zvolila páníčkovo křeslo – kde taky jinde, že? Trochu mi teče jedno očičko,
ale to se snadno napraví. 19. 1. 2011. Tak dneska
jsme měli návštěvu, která mě moc nepotěšila, protože se tady objevila
čtrnáctiměsíční dvojčata. Raději jsem se stáhla do jiné místnosti, ale řeknu
vám, vedle to bylo rodeo! 17. 1. 2011. Noc jsem
prožila s novou paničkou v obývacím pokoji. Ještě jsem se moc nevyspala. Jak
jsem vyplašená, tak reaguji na každý zvuk a dívám se, jestli se neblíží
nějaké nebezpečí. Objevuji nová zákoutí a nové hračky, ale nejraději ležím na
kanapi a pozoruji nový svět. Jen aby si na mne někdo nesedl! Panička mi říká
Eli a zakázala páníčkovi, aby mi říkal Jůlinko. Páníček to těžce nese.
Páníček řekl, že jsem nefotogenická. Nepovedly se mu totiž žádné fotografie,
ale já si myslím, že to jenom on neumí fotografovat. 16. 1. 2011. Tak dneska
byl ten velký den. Přijeli tři úplně cizí lidi, strčili mě do přepravky a
odvezli mě do Štětí. Paní Alena mi na cestu dala dokumenty a pelíšek a tak
krmení a několik hraček. Vypustili mě v úplně cizím bytě, kde nebyla ani
jedna kočička! A tak je mi smutno a trochu se tady bojím. Schovávám se za
kanape, tam na mě nikdo nemůže. Měla jsem tolik nových zážitků, že jsem
zapomněla, kde je písek, a měla jsem pak jisté problémy. Ale páníček mi to
místo znovu ukázal a už tam trefím. 28. 12. 2010. Moji noví
páníčkové ze Štětí se dnes chystali už potřetí za mnou zajet, ale ráno zase
začalo tak sněžit, že jim to cestu znemožnilo. Snad to ještě stihnou ve
čtvrtek nebo o víkendu. 27. 12. 2010. Na internetu
se objevily nové zprávy u mně a mých sourozencích.
Krásně jsme užili vánoční svátky – byla spousta mazlení, hraní i dobrého
papání. Těsně před svátky jsme konečně dostali první očkování – jednou naší
paničce cestu na veterinu překazilo počasí a podruhé výměna oken v ordinaci
našeho veterináře. Také už mám rodokmen! Na Štědrý den mi bylo deset týdnů a
jsem prý stále šikovnější - už umím vyšplhat až do nejvyššího patra velkého
škrabadla, ovládám celý svůj pokoj a objevuji i další části bytu. Taky mi moc
chutná, panička někdy ani nestíhá doplňovat misky s krmením. Naštěstí jí to
naše maminka Sharinka vždycky připomene. Záchůdek
už vždycky najdu vždy včas a bez nehody. Máme také vyvěšené nové fotografie
ne webu. 24. 12. 2010. Slavím vánoce v Lužinkách se svými bratříčky a sestřičkou. Moji noví lidé za mnou ještě ani jednou nepřijeli, a vymlouvali se na to, že sněžilo a necítili by se na silnicích bezpečni. 12. 12. 2010. Moje první panička udělala nové fotografie a poslala je mým novým páníčkům. Jsem tam jako vánoční ozdoba. 1. 12. 2010. Moji noví lidé se rozhodli, že se na mne přijedou podívat 12. prosince, jestli to bude možné a jestli to sníh dovolí. Venku totiž napadlo v Praze i ve Štětí tolik sněhu, že jsem to ještě nikdy neviděla. 28. 11. 2010. Moji první
lidé poslali novou zprávu do světa. Prý se mám čile k světu. Baštím každý den
masíčko a ochutnávám i granulky. Maminčino mlíčko mi ale pořád chutná. Učím
se šplhat do vyšších pater velkého škrabadla. Moji noví lidé mi chtějí koupit
podobné škrabadlo, ale zatím nemůžou nic podobného najít. 27. 11. 2010. Můj tatínek GIC HARVEY Honey Pie a moje teta GIC YOKO ONO Falling Star byli na výstavě koček na Kladně. Sice nevyhráli, ale přesto jsem na ně pyšná. Já sama asi ale na výstavy jezdit nebudu. 20. 11. 2010. Moji noví přátelé mně poprvé navštívili v mém rodišti v chovné stanici Z Lužinek. Protože jsem ještě kotě, tak jsem k nim neměla moc důvěru. Ale paní Alena mě drsně vytáhla z pelíšku a odnesla mě do obývacího pokoje, kde jsem se musela představit. Vzala i mou sestřičku Jennifer, a paní Věra se rozhodla, že si vybere mě, a to jsem ráda. Říkali mi, že musím nastoupit na místo kocourka Sama, který už je v kočičím nebi, a že to bude velmi těžká úloha. Ale já se jí určitě zhostím dobře. Paní Alena vyhotovila smlouvu a paní Věra zaplatila zálohu. To byste nevěřili, že za kočičky se platí! Mně nedali nic, ani máma mi nechtěla dát mlíčko, a tak jsem na gauči usnula. 15. 10. 2010. Přišla jsem
na svět a vůbec si na to nepamatuji. Mám ale tři brášky a jednu sestřičku,
jmenují se Jack Sparrow, Johnny Depp, Jarreth a
Jennifer. Já se jmenuji Julietta. |